Kdy se budou nádory léčit jako angína?

Údaje Národního onkologického registru zní děsivě, na druhou stranu je ale šťastných příběhů, kdy lidé rakovinu přežijí, čím dál víc.

Rakovina není jedno onemocnění. Známe přibližně něco kolem dvou set subtypů a ty se ještě dále dělí.

I z toho vyplývá složitost léčby.

Některých rakovin přibývá, některých ubývá a u některých se dostáváme díky screeningovým programům do fáze, kdy je nemoc objevena včas, a tudíž dobře léčitelná. Díky mamografickému screeningu je dneska odhaleno dva a půl tisíce rakovin ročně a v pětadevadesáti procentech v době, kdy ženy vůbec nic netuší a choroba je v prvním nebo ve druhém stadiu, tedy poměrně dobře léčitelná a v prvním stadiu dokonce vyléčitelná.

Nedávno začal také screeningový program u rakoviny tlustého střeva.

On sice fungoval v omezené míře i před tím, ale promyšleně se objevil zhruba před třemi lety. Stále však zjišťujeme, že navzdory němu více jak polovina pacientů přichází ve čtvrtém, tedy pokročilém stadiu onemocnění, a to je velmi špatné. V léčbě jsou sice významné úspěchy, za posledních dvacet let se zlepšilo přežití v této fázi, tenkrát přibližně z pěti na pětadvacet měsíců, což je pochopitelně určitý úspěch. Ale vyléčit tyto pacienty bohužel neumíme. U rakoviny platí, čím dříve přijdete, tím lépe. Nedávno jsme tady měli muže, který byl u nás před rokem na preventivní prohlídce. Ve stolici se zjistily stopy krvácení (takzvané okultní krvácení). Byla mu doporučena kolonoskopie, což je vyšetření, kdy se do tlustého střeva zavede speciální optika, kterou odmítl. Do roka přišel s metastázami v játrech. Kdyby si tenkrát nechal to vyšetření provést, tak by tehdy byl ve stadiu, kdy by se dalo lehce operovat, a on by byl v pořádku a žil normální život.

V rakovině tlustého střeva u mužů celosvětově vedeme.

Dopadáme jako sedláci u Chlumce už roky a tak trochu se o prvenství přetahujeme s Maďary. Když se podíváte na životosprávu našich lidí, kdy stále převažují uzeniny, tučná jídla, špekáčky, gothaje, sedavý způsob života, málo pohybu, tak není divu.

Američané také zdravě nejedí, přesto jsme je předběhli.

Zřejmě tam hrají roli genetické faktory. Za ty roky jsme si už některé genetické poruchy nastřádali. Navíc americká společnost je vyselektovaná, co si budeme namlouvat. Žije tam určitý typ lidí, co odešli, protože měli odvahu. I dneska tam odcházejí ti progresivnější. A zřejmě mají taky genetický materiál odolnější než my. Jinak je pravda, že jejich stravovací zvyky jsou mnohdy hrozné, ale zase jenom v určité skupině lidí.

V informovanosti ale za Amerikou pokulháváme...

Kdykoli jedu do Ameriky a pustím si tam televizi, tak vždycky najdu nějaký program o rakovině. Nedávno jsem se díval na krásný pořad o Martině Navrátilové, který byl nesmírně inspirativní a motivující pro ženy. Ona v něm řekla jednu větu na závěr, že kdyby nebylo mamografie, tak už by dávno nežila. Mamografie jí zachránila život.

Pečují Američané o své zdraví víc?

Zcela jistě ano. Existují tam dokonce velké kliniky, které se zabývají jenom preventivním lékařstvím. U nás máme dvě malé ambulance, oni mají celý takový barák s vlastním letištěm, kde jsou lidé dva tři dny, kompletně je vyšetří od hlavy až k patě a zase odlétají do svých domovů. Ve Státech je to více v podvědomí lidí, aby se starali sami o sebe. U nás si pořád myslí: Stát a můj pan doktor se o mě postará. Každý by měl mít vlastní zájem na svém zdraví. Často to přirovnávám k servisním prohlídkám auta. Neznám nikoho, kdo by nešel na STK, když má najeté určité kilometry, protože, když například selžou brzdy, tak jde o život, ale u rakoviny jde o život taky, přesto si u nás s prohlídkami nikdo hlavu nedělá.

Přitom byly součástí zdravotnického systému...

Dneska u nás komplexní preventivní prohlídky pojišťovnami podporovány nejsou. Tím pádem jsou jen pro ty, co si je zaplatí. Stojí zhruba čtyři tisíce korun. A ono je to dneska pro někoho moc. V loňském a předloňském roce to zčásti financovala VZP. Velmi se to osvědčilo, lidé na to slyšeli. Jestli by se vláda měla něčím ve zdravotnictví urgentně zabývat, tak sofistikovanými, promyšlenými preventivními prohlídkami. Protože ušetří nejen lidské životy, ale stamiliony a do budoucnosti miliardy korun.

Můžou snad úředníci argumentovat tím, že ani preventivní prohlídky nejsou stoprocentní?

Jestliže k nám přijde na prohlídku deset lidí s nádorem a my jich prokážeme pět nebo šest, tak je to úspěch, protože ty zbývající čtyři jsou ještě v takovém stadiu, kdy to nedokážeme zjistit. I ty metody mají svoje limity. Preventivní prohlídky ani nemohou pokrýt všechny nemoci. My je individuálně nastavujeme, respektujeme věk, pohlaví pacienta, ptáme se na rakovinu v rodině a potom taky sledujeme nejčastější nádory v daném věkovém období. Ve dvaceti jsou častější jiné nádory než v padesáti letech. U dvacetiletých se zabýváme spíše hematologickými chorobami a u padesátiletých se zaměřujeme na nádory tlustého střeva, prsou atd.

I u lidí, kteří si mohou dovolit špičkovou preventivní péči, se nádor může objevit až v pokročilém stadiu. Mám na mysli Michaela Douglase, který má těžkou rakovinu hrtanu.

Evidentně to podcenil. Šel k lékaři pozdě.

Co vlastně znamená „přijít včas“?

Na to se pacienti často ptají a lékaři jim říkají: Když máte nějaké příznaky, jako je bolest, teplota, únava, spavost, nechuť k jídlu... Jenomže čím dál častěji mi nemocní, když se jich zeptám, jak dlouho mají problémy, odpovídají, že týden měli potíže, pak šli k lékaři a za čtrnáct dní byli u nás. A přitom jsou v pokročilém stadiu. U rakoviny neplatí žádné včas podle příznaků. Největší zbraní je opravdu prevence nebo screening.

Dají se dneska vyléčit i pokročilá stadia nemoci?

U některých typů nádoru. Krásným příkladem je cyklista Lance Armstrong. Jeho onemocnění varlat bylo velmi pokročilé, s metastázami v plicích, mozku. A ten člověk po léčbě, která je standardní všude na světě, ještě několikrát vyhrál Tour de France.

Je velký rozdíl mezi léčbou 80. let a dneškem? Tehdy moc nadějných vyhlídek pro onkologicky nemocné nebylo.

S onkologií jsem začínal v pětaosmdesátém roce, tenkrát byl ještě nedostatek cytostatik. Ty ve světě už tehdy úplně běžné jsme tady posvátně nosili na podnosu, a teď si představte to složité rozhodování primáře, komu je naordinuje... Ty přípravky tenkrát navíc působily na celé tělo. Až v druhé polovině devadesátých let se začala zkoušet takzvaná cílená léčba a od roku 2001 používáme některé cílené látky. Ty vedou k prodloužení kvality života a například Herceptin dokáže úplně vyléčit rakovinu prsu. Onkologie udělala obrovské pokroky jak v léčbě, tak v oblasti vyšetřovacích metod.

Kdysi lékař s pacientem prý o rakovině mluvit nemohl, jen s příbuznými. V některých případech se vedla i dvojí dokumentace, aby se o nemoci člověk nedozvěděl. Dneska je trend opačný?

Když jsou lidé informováni, tak mají aktivnější a pozitivnější přístup k léčbě. Pacient není jen pasivním panákem, plnohodnotně žije a maximálně využívá čas, který má před sebou, aby si jej užil, protože ví o tom, že má nevyléčitelné onemocnění. Informace a otevřenost hrají v léčbě velkou roli.

Strašákem je ale rakovina pořád.

Když se podíváme na procento lidí, kteří k nemoci přistupují pozitivně, tak jich přibývá. Ale pořád ten strašák tady je. I Žlutý kopec má jakési stigma: Léčím se na Žlutém kopci, ježíš, to je konec! Jsou ale i výjimky. Jeden pacient mi nedávno napsal hezký dopis, že Žlutý kopec je rakoviny konec, protože se vyléčil.

Cytostatika, kterými se nádory léčí, jsou vlastně látky, které jdou proti životu a buňkám a ničí je...

Na jedné straně cytostatika jsou jakési jedy, toxické látky, ale na druhé s nimi umíme dobře zacházet. Je to náročné podávat cytostatika, ale je to i bezpečné, dá se to zvládnout.

Lidé mají z léčby mnohdy strach.

Zejména ženy, protože po některých cytostaticích vypadají vlasy. Ony pak narostou a většinou si to pak ženy pochvalují, že mají vlasy kvalitní jako zamlada. Nicméně první seznámení s tou skutečností je pro ně naprostá katastrofa. Bohužel se tomu nedá jakýmkoli způsobem zabránit, byly různé snahy, že po dobu chemoterapie se zmrazí hlava, takové čepice se vytvořily, aby se podchladily vlasové kořínky a nebyly prokrveny (do vlasových kořínků se dostane cytostatikum a působí stejně jako na každou jinou buňku – zničí její dělení). Ten přístroj zatím v republice nemáme, ale jedná se o tom, že bychom jeden odzkoušeli.

Řada lidí se léčit cytostatiky nechce i z jiných důvodů.

Ženy s rakovinou prsu musí podstoupit léčbu cytostatiky, antihormonální léčbu, ozařování, to trvá všechno nějakou dobu, minimálně pět let, a pokud žena například nemá děti a chtěla by je, tak to pro ni může být rozhodující. Stávají se případy, kdy to žena preferuje před vlastním zdravím.

Zažil jste uzdravení i u hodně beznadějných případů?

Výjimečně se to může stát, například u maligního melanomu. Tam hodně záleží právě na pozitivním přístupu. Imunitní aparát lépe funguje při dobré psychice. Když máte pozitivní myšlení, díváte se celkově pozitivně na svět, tak imunita funguje lépe, než když žijete v negaci a v depresi a trápíte se otázkami, proč to potkalo zrovna mě, co jsem provedl a co komu udělal zlého. Stalo se nám, že pacient odmítl léčbu v pokročilém stadiu a k našemu překvapení se u nás objevil po pěti šesti letech.

Co říkáte pacientům, kteří se rozhodnou vyzkoušet i alternativní metody léčby a vyhledají léčitele?

Existuje několik možných scénářů. Pacienti končí s naší léčbou kompletně a odcházejí k léčiteli. Většina z nich se pak po několika měsících vrací zpátky v devastovaném stavu. Nebo chtějí absolvovat naši léčbu a při tom užívat nějaký alternativní lék typu Ovosan, Wobenzym, žraločí chrupavku... Tohle pacientům nezakazujeme, jen chceme, aby nám řekli, o co jde, protože naprostá většina z nich jsou neškodné, ale taky neúčinné metody.

Ale mohou fungovat jako placebo.

Právě proto. Jenže pak jsou některé přístupy, které škodí a ubližují.

Kdy myslíte, že bude rakovinu možné vyléčit stejně jako angínu? Pár pilulek a pacient bude fit.

Na rakovinu nebude nikdy jediný lék. Obrovská práce se udělala v oblasti mechanismu účinku buněčného dělení, výzkum bude ale ještě celou řadu let trvat, protože nádorová buňka je velmi chytrá. Na jejím povrchu jsou určité brány (receptory), které jsou stimulovány, jako když vložíte klíč do dveří. Ta brána se otevře a pak následuje celá kaskáda dějů, kdy dochází k převádění energie z jedné látky na druhou, až se látka dostane do jádra k určité genové struktuře, která vyprovokuje buňku k dělení. Těch vstupních brán a drah je celá řada, my známe zatím jenom některé z nich. A třeba se najdou ještě další, protože technologie se vylepšuje. Abychom uměli rakovinu jednoduše vyléčit, musíme dopodrobna poznat všechny a musíme umět ovlivnit genetický materiál v jádru buňky. Naučit se měnit přímo DNA. To je taková šroubovice a my postižený úsek musíme umět vysoustruhovat, opravit nebo nahradit zdravým. Teoreticky víme, co bychom měli udělat, ale prakticky to bude ještě dlouho trvat. Až zvládneme zasáhnout do genetického materiálu buňky, dokážeme pak vyléčit rakovinu v jakémkoliv stadiu. Ale věřím tomu, že nádory si pak zase najdou jinou cestu, kterou nás překvapí, podívejte se na tuberkulózu, taky byla problémem, který se vyřešil, a teď zase dělá trable. A to máte jenom jeden bacil.

Klíčová slova: Rostislav Vyzula, interview

16. 9. 2010 Instinkt

Zpět