KOC – zatím ne zcela využitá šance.

Nikde na světě neplatí, že každý pacient dostane tu nejlepší možnou péči. V české onkologii je však nemocných, kteří nedosáhnou na to, co jim systém může nabídnout, zbytečně mnoho. „Struktura komplexních onkologických center dává předpoklady pro to, aby naši pacienti byli léčeni na úrovni vyspělých zemí Evropské unie. Tento potenciál se nám ne vždy daří využít. Pro to, aby takto nastavený systém fungoval, je klíčová úloha onkologů pracujících mimo centra. Ti musejí rozpoznat, kteří nemocní by z nejnáročnější a nejnákladnější péče mohli mít prospěch, a takové nemocné včas s centrem konzultovat. To je klíčová podmínka. Peníze na kvalitní léčbu nyní máme, před dvěma lety tomu tak nebylo,“ říká předseda České onkologické společnosti ČLS JEP prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc.

O rezervách na cestě k optimální terapii svědčí i to, že nebyly vyčerpány limity na některé nákladné léky pro tzv. biologickou léčbu, na jejichž úhradu uzavřela komplexní onkologická centra (KOC) s plátci péče zvláštní smlouvu. „Všeobecná zdravotní pojišťovna nám slíbila tuto péči zaplatit za více pacientů, než my dokážeme využít,“ uvádí prof. Vorlíček. Tyto limity přitom nebyly stanoveny od zeleného stolu, ale na základě analýzy populačních dat a údajů z Národního onkologického registru, která detailně stanovila, o kolik nemocných s konkrétní diagnózou a jasně daném stadiu se bude třeba postarat.

Příčiny tohoto stavu mohou být různé – některé jsou na straně KOC. „Může zde být strach z toho, že pracoviště dá pacientovi léky za statisíce a pojišťovna tuto drahou terapii neuhradí. Možná se někteří onkologové bojí, že se dostanou do konfliktu s vedením nemocnice, když jim najednou budou takové velké částky chybět. Tato obava je lichá, smlouva mezi KOC a plátci je dostatečně silná, aby k tomuto nedocházelo. Druhým důvodem může být řekněme odborné váhání, v tom smyslu, zda taková léčba bude skutečně přínosem,“ říká J. Vorlíček.

Na straně regionálních onkologů se někdy uplatňuje nejistota, zda konzultace s KOC nebude v konečném důsledku znamenat to, že pacienta už nikdy neuvidí. „Přiznejme si, že se to stává a je to špatně. Jistě jde také o prostou setrvačnost – tendenci dělat věci tak, jako jsem je dělal minulé roky. A i zde se jistě může objevit odborné váhání, kdy onkolog prostě neví,“ soudí prof. Vorlíček.

Bylo by však podle něj obrovskou chybou, kdyby veřejnost získala dojem, že dobrá onkologie se dělá jen v centrech. „Většina onkologické péče se musí odehrát mimo ně. Není možné do KOC poslat všechny pacienty a není to ani zapotřebí. Výsledkem by byly jen přeplněné ambulance,“ uvádí prof. Vorlíček.

Bez nás malých to nepůjde

Tok pacientů samozřejmě ovlivňují i peníze – a to opět na obou stranách. Stále více KOC se ozývá, že sice je hrazena biologická léčba, ale za těmito pacienty již nejdou peníze na ostatní nutnou terapii. „Zatím se setkávám s žádostmi jednotlivých zařízení a posuzujeme je individuálně. Je potřeba se podívat, zda tam skutečně došlo k nárůstu péče, a pokud ano, tak je to možné zohlednit,“ uvedl v toto souvislosti na posledním Fóru onkologů ředitel VZP MUDr. Pavel Horák, CSc.

Regionální onkologové se zase mohou setkat s tvrzením, že pokud už máme centra, tak držet si onkologické pracoviště v menší nemocnici je příliš drahé. „Zřizovatel naší nemocnice, Krajská zdravotní a.s., má ten názor, že když je v Chomutově KOC, tak tam naši nemocní mohou být od stanovení diagnózy do skončení léčby, a náš stacionář je tedy eventuálně nadbytečný. To je samozřejmě hrubý omyl. Mezi Mostem a Litvínovem jezdí tramvaj, přesto je pro některé pacienty dostat se k nám obtížné. Kdyby měli stále dojíždět do Chomutova, bylo by to pro mnoho z nich neúnosné. Chápu, že nejsme sociální zařízení, ale na nemocné bychom měli myslet i v tomto směru. Pracujeme podle určitých nepodkročitelných standardů, rozdíly v tom, jak chemoterapii poskytneme my a jak ve velkém centru, nemohou být velké,“ říká primářka Oddělení klinické onkologie mostecké nemocnice MUDr. Alena Jelínková.

Na nedostatek pacientů si přitom nemůže stěžovat. „Nemocných nám stále přibývá. Zbavit se jich a předat je do Chomutova ale nemůžeme, i kdybychom chtěli – i chomutovský KOC má své kapacity plné. Komunikace s kolegy z centra je přitom výborná. Zatím jsme se vždy dohodli. Když v centru léčbu skončí, ať už jde o biologickou léčbu či radioterapii, případně v kombinaci s chemoterapií, tak nám pacienty vracejí. Pokud dojde k relapsu, domlouváme se, jak dále,“ uvádí MUDr. Jelínková.

Určitým modelem, jak by komunikace mezi KOC a regionálním onkologem měla vypadat, může být pardubické centrum a onkologická pracoviště v Chrudimi, Svitavách a Ústí nad Orlicí. Zde došlo i k formálnímu organizačnímu propojení. „Dokumentace našich pacientů je on-line spojena s KOC, takže si navzájem na pacienty vidíme. Do výsledků vyšetření můžeme nahlížet v našich menších ambulancích i v centru, je tak možnost okamžitých konzultací. Pokud pacient jede do pardubického centra, má dokumentaci v PC – tu je možné otevřít kdekoli, kde je internet, samozřejmě s ochranou dat a odsouhlasenými přístupy. Všichni pacienti dostanou patřičnou léčbu, včetně biologické či drahých režimů. Je tedy jedno, zda je nemocný z malé vísky u Hlinska či přímo z Pardubic. Léčbu dostane na základě doporučených standardů a naší zásady ‚správnému pacientovi správnou léčbu‘ v tom nejlepším slova smyslu. Domnívám se, že vytvoření sítě v našem bývalém východočeském kraji je příkladné, byla zachována pracoviště v okresech s plnou provázaností na KOC Pardubice,“ popisuje chrudimský onkolog MUDr. Vladimír Chochola.

2. 6. 2008 Medical Tribune

Zpět