Kdo léčí hodně, léčí dobře

Činnost Nadačního fondu onkologie pro 21. století zahrnuje i pořádání odborných akcí pro lékaře. Kdy a kam je letos pozvete?

Na podzim jako každoročně organizujeme a spoluorganizujeme onkologická sympozia. Letos děláme již 19. onkologicko-urologické sympozium (23.–24. 11., na programu budou zhoubné nádory varlat a karcinom prostaty) a 15. mammologické sympozium (25. 11., včasný záchyt karcinomu prsu, léčba nepokročilého karcinomu). Odborná část začíná vždy ve středu v poledne. Končíme v pátek v pozdních hodinách, ale účastníky to zajímá natolik, že se nám nikdy nerozutekli a vydrželi vždy až do konce. Loni tu bylo 300 lékařů z celé republiky, přestože jde o úzké téma a scházejí se tu opravdu lidé, kteří v dané sféře pracují. A aby se spolu sešly obě odbornosti, pro něž je akce určena, ve čtvrtek večer máme vždy společenský večer. Snažíme se, aby měl i kulturně poznávací ráz, pořádali jsme ho už například na Staroměstské radnici nebo v Klementinu, tam nám dokonce přichystali i prohlídku hvězdárny. Sympozií se zúčastňuje i řada onkologů z komplexních onkologických center.

Vyhovuje stávající systém KOC a dostačuje jejich počet?

Status KOC byl vyhláškou MZ ČR přiznán třinácti pracovištím. Spoluvytvářejí síť onkologických služeb v regionech ve spolupráci s dalšími odděleními nebo ambulancemi zúčastněnými na onkologické péči. Působnost, vybavení i jejich činnost je tedy legislativně upravena a dodržování parametrů je pravidelně kontrolováno. Podle mého názoru je třináct KOC na Českou republiku plně dostačujících, na západ od našich hranic je obdobných center na stejný počet obyvatel dokonce méně. Důvodem jejich vzniku byla snaha alokovat finanční prostředky na jedno místo a ekonomicky zvládat onkologické služby v příslušném regionu. Ale zdaleka nejde jen o efektivní ekonomiku, obrovským přínosem jsou KOC i po odborné stránce. Tato pracoviště totiž soustřeďují pacienty tam, kde je odborný i lidský potenciál. A ne nadarmo se říká, že kdo léčí hodně, léčí dobře.

Jak to vypadá s čekacími dobami?

Kousek za hranicemi, na Slovensku, pacienti čekají na onkologickou hospitalizaci někdy i řadu týdnů… Pokud jsem informovaná o situaci v našich komplexních onkologických centrech, u nás to rozhodně takto nevypadá. Jak je tomu v ostatních postkomunistických zemích, o tom nemám přehled, ale třeba v Anglii čekací doby určitě jsou. Lhala bych, kdybych řekla, že čekací doby nemáme, v některých místech jsou třeba na radioterapii. Přístrojů už je však relativně dostatečné množství. Ještě před čtyřmi lety jsme si stěžovali na nedostatek lineárních urychlovačů, to však do značné míry napravily dotace z evropských fondů. Není ovšem dostatek lékařů, takže úzké hrdlo láhve představují lékaři, fyzici, laboranti v oboru radiační onkologie.

Vy sama se specializujete mimo jiné na karcinom prsu, ale i varlat. Proč právě na něj?

Za mých mladých let byl karcinom varlat jednou z nejhorších diagnóz a byla to diagnóza jednoznačně smrtící. Je to onemocnění mladých hochů a tehdy 80–95 procent těchto chlapců umíralo. Pro lékaře to bylo psychologicky obtížné, musel rodičům a příbuzným vysvětlovat, že chlapec zemře. Tehdy se přitom nedalo hovořit tak otevřeně jako dnes. Chlapci bylo třeba vytvořit podmínky umírání, které bylo velmi těžké. Tihle pacienti na mě „zbyli“ i proto, že jsem díky svému mládí tato nepříjemná zvládala úskalí poměrně dobře.

Pacientů s touto diagnózou přibývá. Jaké mají šance na život dnes?

Incidence nádorů varlat se za posledních asi dvacet let zhruba zdvojnásobila až ztrojnásobila, ale nejde to ruku v ruce se zvýšenou úmrtností. Naopak, úmrtnost je minimální a přežije minimálně 95 procent pacientů – jsou-li dobře a včas zaléčeni. Umíme vyléčit i velmi pokročilé formy choroby, samozřejmě ne ve stu procent, ale umíme. Karcinom varlat není příliš frekventní diagnóza, ročně přibývá kolem 400–450 nových případů, jež jsou soustředěny u nás a v Masarykově onkologickém ústavu. Jsme tedy opět u toho, že kdo léčí hodně, léčí dobře.

Mezi vašimi pacienty je i řada lékařů. Strkají před onkologickou diagnózou sami hlavu do písku?

„Pštrosismus“ je v naší populaci vůbec hodně rozšířený, ale zlepšuje se to. Nemyslím, že je ho mezi lékaři víc než jinde. Nicméně mám mezi pacienty lékaře a takový pacient je obtížný po mnoha stránkách. Pro lékaře nastává problém vždy, když se dostane na „druhou stranu“. Je pro něj těžké být nemocný a být někde léčen. Jen nerad se sám ukázňuje, aby „do toho“ nemluvil, byť nejde o jeho profesi. Mluvím ze své zkušenosti, jsem po endoprotéze kolene. Pro lékaře je velmi obtížné být lékařem lékaře. Dá to víc práce, protože já vím, že on ví, a on ví, že já vím. Je nutné vytvořit partnerský vztah, ale zároveň pacient–lékař musí být ukázněný.

16. 5. 2011 Zdravotnické noviny

Zpět